Historie chaty
NAŠE CHATA NA RUSAVĚ ZA ČECHEREM V HOSTÝNSKÝCH HORÁCH
Kompletní historii chaty napsal děda Konečný Zdeněk (nar. 1924), text upravil Pavel Konečný (vnuk)
Zdeněk Konečný
Co zbylo v paměti?
Vyprávění a vzpomínky mají několik dílů. Za více než šedesát let se toho hodně událo a historie chaty na Rusavě je bohatá. Moc se z paměti vytratilo, ale hlavní události a zážitky jsou stále živé.
Každý, komu Rusava přirostla k srdci, rád se seznámí se vznikem tradice a to, že chata za Čecherem se stala rodině Konečných osudnou a proč se návraty do těchto krásných míst přenášejí na další generace. Proto také bylo na louce pod chatou vytvořeno pietní místo se vsypem popelu těch i dalších, kteří Rusavu a chatu milovali.
Pietní místo pod chatou
Jak to na Rusavě začalo?
Všechno se odehrálo za první republiky v mých jedenácti letech. Byl to rok 1935. Oba moji rodiče byli členy sociální demokracie v Přerově. Aktivně pracovali v Dělnických tělovýchovných jednotách, otec byl náčelníkem a cvičitelem mužů, maminka cvičila dorostenky a ženy. Otec skládal na tělovýchovné akademie v Dělnickém domě na Šířavě různá vystoupení pro dorost i muže. Matka byla ještě členkou pěveckého sdružení Svornost a byla také činná v představenstvu Lidového bytového družstva Lešetín.
Já s bratrem jsme cvičili v žactvu a cvičení bylo týdně v tělocvičně školy v ulici Boženy Němcové. Oddíly žactva, dorostu, mužů i žen měly pravidelná vystoupení na tak zvaném Veřejném vystoupení na stadionu DTJ u Bečvy. Později jsme byli s bratrem členy skautského oddílu DTJ. Na akademiích v Dělnickém domě jsme vždy dostali příležitost na vlastní produkci. Pamatuji si, jak jsme na jeviště postavili stan, divadelní ochotníci nám udělali z kulis les, měli jsme i táborák /s červenou žárovkou/.
Na programu byly skautské a táborové písně. Zde jsem poprvé vyzkoušel hru na kytaru. Bylo to zprvu pár akordů, ale později, když jsem učil, po zdokonalení, jsem kytaru užíval ve výuce hudební výchovy.Skauting a táboření se staly inspirací funkcionářům DTJ k rozhodnutí zřídit letní skautský tábor.
Skautský letní tábor na „Lukovečku“ za Ráztokou.
Bylo to v červenci roku 1935. Proč právě na Rusavě? Protože zde pracovala také sociální demokracie a funkcionáři o tom věděli a navázali kontakty. Včele tamní strany byl řídící Potměšil, veliký vlastenec. Spolu se spoluobčany dosáhli výstavby krásné školy. Škola dostala název Masarykova jubilejní škola . Tento název nese dodnes.
První letní skautský tábor byl postaven na palouku před myslivnou. Na táboře byly celé rodiny, které měly syna nebo dceru skautíka. Každá rodina měla svůj stan. Stany byly s dřevěnými podsadami, stály do půlkruhu. Do tábora se vcházelo branou, zhotovenou se smrkových kmenů. Rodiny soutěžily o nejlepší zahrádku před svým stanem.
Život na táboře byl pestrý a veselý. Skauti měli své hry a sport, dospělí soutěže sledovali a společně besedovali. Byly organizovány výlety na Lukoveček, na Křídlo, na Pardus ale nejčastěji se chodilo do blízkého lesa na houby a lesní plody. Nezapomenutelné byly večerní táboráky, kdy se zpívalo, organizovaly se hry se spoustou zábavných vystoupení.
Z četných písniček se dochovala jedna, kterou zpíváme dodnes. Když jsem vyučoval hudební výchovu, tak ji zpívala celá škola, protože se moc líbila. Slova na melodii, která se odněkud objevila, složil pan Milfajt, který byl na táboře s manželkou a dvěma syny:
Na Ráztoce u lesa při potoce malý zázrak jsme stvořili.
Z prken, kůlú, měli jsme při tom smůlu,
tábor jsme „rozbili“.
Žijem svorně a ve znamení lásky
jako kdysi člověk Neandertálský,
že nám kazí náladu noční mrazy, to nás nerozhází.
V tom našem táboře veselo je celý den,
smutek ani hoře nepříjde k nám přes týden.
Každý něco v „díře“ kuje, stan za stanem vodou pluje,
zkrátka: je to idyla, námořní jsme flotila!
Tak byla objevena Rusava a to, co potom následovalo, bylo dokladem, jak Rusava všechny okouzlila.
Tábor na „Hrkávce“ v roce 1939
Po čtyřech letech bylo znovu rozhodnuto opakovat uspořádání dalšího tábora, zase skautského, ale také pro dorost i žactvo DTJ. Tábor byl daleko mohutnější, byly již zkušenosti a byli přizváni i členové DTJ z Holešova. Vstřícnou roli sehrál zase pan řídící Potměšil, který povolil vaření jídla ve školní kuchyni a umožnil nejmenším táborníkům nocovat ve škole.
Na táboře bylo více jak sto účastníků. Na velké, rovné plošině, která tenkráte na Hrkávce byla, byly postaveny stany „áčka“ a velký vojenský stan „hangár“. Ten sloužil za jídelnu a také skýtal pobyt za méně příznivého počasí. Na plošině bylo hřiště na volejbal, ten se hrával po celé dny. Dále zde bylo vlajkoviště k ranním a večerním nástupům se vztyčováním vlajky.
Tábor nesl název: “ Tábor zdravé generace“, trval od 23.července do 13.srpna 1939. Z programu, který byl rovněž pestrý, jako v táboře předchozím, nelze zapomenout na překrásné večery písní, které jsme tentokráte pěli na kamenech na Čecheru. Tenkráte nebyl tak zalesněný a ze skal na jeho vršku se naše písně rozléhaly do celého údolí. Na Hrkávce byl vynikající pramen pitné vody, prýštil se skály. Byl pod ochranou vodohospodářské organizace v Brně.
Na obou táborech na Rusavě vždy nechyběly tety Pavla Pisaříková a Míla Svobodníková. Obě zůstaly Rusavě věrny až do smrti
Můj otec se v té době věnoval chytáním motýlů a sběrem rostlin pro herbář. Podnět k tomu dal bratr Luboš Konečný, který musel mít na gymnasiu povinně herbář do přírodopisu. Otec mu v tom pomáhal a dopadlo to tak, že ne brácha, ale otec se stal vášnivým sběratelem květin. Naučil se je určovat pomoci klíče. On byl vůbec obrovský samouk a tak se jej zmocnilo i chytání, určování a zakládání sbírky motýlů a brouků. Stal se z něj odborník v entomologii. Rozsáhlé sbírky, jako pozůstalost, věnovala máti učiteli Vankovi, se kterým otec spolupracoval.
Entomologie se bohužel stala otci osudnou. S bolestmi v břiše zašel k Dr.Svozilovi, aby jej vyšetřil. Bohužel i doktor byl motýlkář a tak místo prohlídky byla debata o motýlech. A místo prohlídky odešel otec od doktora, když si sám určil diagnózu: mám zaražené větry! Byl to pokročilý zánět slepého střeva, tentýž večer střevo prasklo. S bolestmi byl odvezen do nemocnice, kde se už nedalo nic dělat, dostal otravu krve.
Když jsem byl v márnici, viděl jsem to neštěstí: zemřel krásný člověk s tělem sportovce a cvičitele. Otci bylo 58 roků. Rusavu miloval, zúčastnil se stavby první chaty DTJ za Čecherem, jezdil na chatu Svobodníků. Rád sbíral vedle svých koníčků květin, motýlů a brouků také houby. Vzpomínka na mého otce a „jeho“ Rusavu sem právem patří.
Historie první chaty na Rusavě za Čecherem
První chata, která byla na Rusavě za Čecherem postavena, byla chata DTJ z Přerova. Byl to veliký bufet, který původně stál na hřišti u Bečvy a sloužil pro občerstvení při tamějších akcích. Němci po okupaci v roce 1939 zakázali všechny organizace, také Sokol a DTJ. Pro záchranu byl bufet rozebrán a převezen na Rusavu. Zde se za Čecherem na pozemku Mozolových naskytla možnost postavit a adaptovat bufet jako chatu na základech, kde nedávno shořela něčí chata. Někdo ji přes noc sušil, až ji „usušil“!
Stěhování a instalace bufetu, to byl zážitek. Stánek převáželo nákladní auto, které muselo přejet potok Rusavu přes brod u Mičákových. Při přejezdu se náklad mohl vyvrátit. Nakonec vše dobře dopadlo, mládež i dospělí se stali nosiči. Pak se stavělo a z bufetu vznikla slušná chata, jak stojí dodnes.
Měla uvnitř dvě dlouhé válendy nad sebou vždy pro tři spáče za sebou na jedné válendě. Na malé verandě byla kamínka, dalo se na nich vařit. Chata neměla vytápění a tak sloužila jen k letnímu pobytu. Přesto byla často navštěvována, jezdívalo se sem každou sobotu na večer, protože tenkráte nebyly volné soboty. Někdy se na chatě sešlo moc rekreantů, a je záhadou, jak se tam všichni vešli.
1942 - léto - chata DTJ Přerov, nyní Skopalova
Na chatu se jezdívalo po dobu války. Byl to únik z tvrdé reality, kterou byla okupace naší republiky Němci- Protektorát. Po válce se na chatu jezdilo až do roku 1948. A co potom? Josef Ječmínek, tehdy po válce funkcionář soc. dem., byl za války krátce v koncentračním táboře. Po válce byl zvolen předsedou protifašistických bojovníků. Asi z tohoto titulu a v euforii, která panovala po osvobození, sám rozhodl, že chata DTJ bude věnována paní Skopalové, která rovněž byla členkou SPB, protože byla za války také vězněna.
Chatu DTJ začala užívat rodina Skopalových. Dcera paní Skopalové dala později do pořádku majetkoprávní vztahy, protože chtěla chatu darovat svým synům. Tak až za mnoho let byla chata a její majitelé zapsání do katastru nemovitostí.
Chata za Čecherem nazývaná „Chata paní Svobodníkové“.
Teta Svobodníková, které jsme všichni říkali „teta Milča“, byla často i s manželem mockrát na Rusavě již od roku 1935. Později teta jezdila na Rusavu sama. Tento valašský kout země ji tak učaroval, že začala uvažovat o vlastní chatě. A nelze se divit, že její místo hledala tam, kde byla nejčastěji: za Čecherem.
S nápadem se svěřila mojí Mileně a spolu zde našli vhodné místo pro stavbu chaty. Byl to pozemek nad tehdy stojící chatou DTJ. To je nám všem již dobře známé, protože zde byla postavena ta malá chatečka, později několikráte rekonstruovaná až k nynější podobě.
Té původní se už vůbec nepodobá, ta první zde stála více jak čtyřicet roků! Stavění chaty na popud tety začal realizovat strýc Svobodník. Vybraná lokalita byla na pozemku manželů Zacharových z Lámance na Rusavě. Zacharovi byli v té době ve finanční tísni, potřebovali půjčit peníze. A strýc jim půjčku nabídl. Byla uzavřena smlouva, která byla nazvána „Prohlášení“. Bohužel neměla právní podklad, protože další majetkoprávní vztahy nebyly dotaženy do konce.
Cituji hlavní pasáže z tohoto zajímavého dokumentu:
„Manželé/…/dávají do zástavy panu /…/ pozemek zapsaný ve vl.č.159 Rusava a to parc.č.2445 ve výměře cca ¾ míry za vrchem Čecharem sousedící s pozemky pana Mozoly, jak tento pozemek obě strany dne 4.6.1944 shlédli a vzájemně označili pro poskytnutou půjčku 7 000 K slovy /…/ se zákonným úrokem a udělují souhlas k zavtělení./ Což se bohužel nestalo, moje poznámka/ Dokument dále pokračuje takto: Jakmile pan Svobodník prohlásí, že nabídku tuto přijímá jest kupní smlouva perfektní. Nabídka je bez časového omezení a pan Svobodník může kdykoliv prohlásit, že nabídku přijímá a požaduje odevzdání pozemku místo zaplacení půjčky.“ A dále: V případě přijetí nabídky se zápůjčka súčtuje na kupní cenu a manželé J.a M. Zacharovi se nemohou zprostiti závazku z tohoto ujednání případným pouhým zaplacením zápůjčky“ konec výtahu z dokumentu.
Strýc Svobodník započal se stavbou chaty ihned a její dokončení bylo v témže roce 1944. Při zadávání, jak by měla chata vypadat, nebyl strýc velkorysý. Spokojil se s velice skromnou, malou chatečkou. Stavbu prováděl zedník a kameník pan Jenda Krajcar. Vzhledem k malým nárokům ze strany strýce, stavěl chatu opravdu miniaturní a dalo by se říci, že skoro provizorní. Byla to jedna malá místnost s okny na verandu krytou překrývající střechou a jedním oknem k lesu. Podezdívka byla jen z poskládaných kamenů, podlaha z palubek s mezerami, kterými táhlo. Chata neměla topení a zprvu sloužila jen pro letní pobyt. Před chatou vznikla terasa, oplocená nízký plotkem z neopracované kulatiny. Suchý záchod byl za chatou u lesa.
Chatka zahajovala novou rekreaci na překrásném místě s výhledem na Čecher a do údolí na hory smíšených lesů, které každý podzim zrusavěli, odtud Rusava, ale k nezaplacení bylo především klidné a tiché prostředí.
Pro tetu Milču byla Rusava skutečnou oázou. Často a ráda sem jezdívala. Blíže se seznámila s rodinou pana Krajcara. Když přijela na večer, tak u nich přespala a pak se vypravila na chatu. Krajcarovi měli domek nad návsí v dědině.
Když jsem se vrátil z nuceného nasazení v Reichu měla chata již přístavbu ke svahu. Byla z toho kuchyně s oknem na verandu a se dveřmi dozadu na dvorek chaty. V kuchyni byl stolový sporák k vaření a k vytápění chaty a tak bylo možno na chatu jezdit brzy z jara i v chladném podzimu. Dvorek za chatou oživil, byla zde přípravna k vaření, umývání nádobí, k ranní toaletě a mohlo se pohodlně procházet do kadibudky.
Na dvorku za chatou byla za přispění tety Milči postavena chaloupka, jak jí říkáme dodnes. Byla to původně zahradní, celkově prosklená besídka, která zaznamenala velkého zdokonalení. Dílem strýčka Pisaříka byla vně i uvnitř upravena tak, že mohla sloužit k nocování a tím se zvětšila i kapacita chaty.
1953 Montáž chaloupky, strýc Pisařík, Luboš Konečný, Franta Dohnal, Ivánek
Strýc Písařík a chata na Rusavě, to je samostatná kapitola. Bez nadsázky je možno říci, že bez něho by chata, postavená skutečně primitivně a bez ochrany před zubem času, nevydržela ani polovinu toho, co sloužila. Strýc podle potřeby vyměňoval trámy, opravoval stropní podhledy, natíral, konzervoval a snažil se chatě prodloužit život. Okenice chaty zajistil pobitím plechem, zhotovil pevné vchodové dveře. Ve snaze, aby byla chata zateplena, vycpal mezistěny chaty senem. Byla to obrovská práce, protože bylo třeba demontovat jednu desku za druhou, cpát seno a znovu osadit! V této podobě sloužila chata téměř 25 roků. Proměny nastaly po návratu dcery tety Milči Miluše z turné lední revue po Evropě. A ještě později po jejím sňatku s Petrem Pohankou.
Chata před rekonstrukcemi, které proběhly v roce 1975
Svobodníkova chata za aktivity Petra Pohanky
Manželé Pohankovi s dětmi začali na chatu jezdit velice často, dá se říci, že téměř každý víkend. Petr byl nadšený, ale brzy mu chata, tak jak vypadala, nevyhovovala. Rozhodl se o její aspoň částečnou rekonstrukci a zdokonalení. To se uskutečnilo po návratu z Alžírska, kde byl Petr s Miluší po odchodu Francouzů zaměstnán jako zubař. Měli tam i obě děti, Martina a Petru a byla s nimi i teta Milča.
Na chatě se nejprve prováděly stavební úpravy menšího rozsahu. Na terase byl postaven krb s plechovým komínem, Petr zde zhotovil stůl s nohama z pískových tvárnic. Deska, která byla nahoře, se po odchodu z chaty vždy schovávala. Na terasu se dále pravidelně umísťovaly z chaty prašťák a křeslo z pedika. Na křesle byla kožešina a toto sezení bylo nejoblíbenější pro tetu Milču. V břehu na terase byla dřevěná lavička, která proslula tím, že se na ní hosté a chataři nejčastěji fotografovali. Na ochranu před sluncem se rozdělával slunečník, který slouží dodnes.
Pro vodu se chodilo do malé studánky. Vyvěral zde sice skromný, ale pro potřeby chaty dostačující pramen pitné vody. Mohl se nabrat jen jeden kyblík, jinak se studánka zakalila.
Později, kdy Petr navázal kontakt se sousedy Michálkovými , tenkráte ještě s paní Čuprovou, bylo možno získávat vodu z jejich studny. Chata paní Čuprové byla postavena ještě za existence původní chaty a vedle byla výborná studna. Na zakoupení pumpy se finančně podílelo osazenstvo všech třech chat, Skopalovi, Michálkovi a naše chata. Bratr Luboš pořídil dvě speciální konve na vodu, což přísun dostatku pitné vody zlepšilo. On dále vybavil chatu některými kuchyňskými potřebami, talíři, miskami, sklenicemi a na terasu nechal přivést velkou zahradní lavici a ta je tam dodnes. Jezdil na chatu strašně rád, byl vášnivým sběratelem hub a nikdy se nevracel s prázdnou. Nosil plně koše praváků.
Jakmile začali Pohankovi s dětmi jezdil na chatu téměř každý víkend, stala se chata pro nás méně dostupnou. Teta a strýc Pisaříkovi také přestali na chatu jezdit. Volné zůstaly jen prázdniny, kdy Pohankovi odjeli na dovolenou. Toho jsme využili k pobytu na chatě.
Za této situace jsme začali uvažovat o postavení vlastní chaty. Nechtěli jsme se vzdát Rusavy. Tehdy na MNV plánovali, že by chatařům poskytli pozemky nad obchodem nad návsi. Akce závisela na schválení ONV Kroměříž. Podali jsme na MNV žádost o přidělení pozemku na dvojchatu /v budoucnu pro syny/. Akce nebyla ONV schválena, jak jsme později poznali: bohudík.
Všechno vyřešila emigrace Pohanků. Před jejich odjezdem mne Petr nabádal, abychom si chatu nedali vzít, že nám v tom pomůže jeho známý advokát Karel z Brna. Ukázalo se, že to nebylo potřeba, neboť chata nebyla zaregistrována v katastru a tudíž nemohla spadnou do zabaveného majetku, ke kterému byli Pohankovi po emigraci odsouzeni. Již po návratu z Alžírska se Petr pokoušel o převod chaty od Svobodníků na svou rodinu. Když neuspěl prohlásil:“ Na Rusavě všichni vědí, že chata je Svobodníků a to stačí“. Ukázalo se, že to nestačilo. Tento stav se začal měnit až po roce 1987, kdy jsem zahájil velmi pracné a složité jednání o legalizaci chaty a pozemku, na kterém stála.
V roce 1975 se Petr Pohanka rozhodl provést přestavbu chaty. Za pomoci kolektivu pracovníků z FN v Olomouci a za přispění brigádníků z řad rodiny, uskutečnil svůj velkorysý plán zvětšení chaty a vylepšení jejího vnitřního vybavení.
Chata byla rozšířena o vpředu zastřešenou verandu a na nové, doplněné základy byla rozšířena i o nekrytou verandu směrem k lesu. Nové stěny dostaly nová okna a okenice, podlaha byla řádně zateplena. Interiér chaty byl vybaven kusy starožitného nábytku, komodou, dvěma nočními stolky, na které byla zhotovena jakási dělící stěna. Do chaty byla dopravena čalouněná sedačka s možností pro úpravu na spaní. V chatě stále slouží. Hotové dílo byla řádně oslaveno. Rožnilo se sele, vše se bohatě zapíjelo za přítomnosti všech, kteří se na díle podíleli. Od doby této rekonstrukce se další vylepšování chaty nedělo a deset let zůstalo vše beze změn.
Petr měl v pozdější době snahu dále na chatě něco opravovat a zlepšovat, ale protože začali uvažovat o emigraci, nechtěli investovat další peníze. Na dvorku přibyla jen udírna, kterou postavil náš Petr a já jsem zhotovil k chaloupce kůlnu na uskladnění nářadí. Novota přece jenom byla, byl postaven nový záchod, který byl „přilepen“ dozadu k chaloupce. Byl zase suchý, ale z izolované betonové roury se musel za čas vynášet. Staré WC se proměnilo ve skladiště.
1975 srpen - první barevná fotografie chaty
Další osud chaty po emigraci Pohanků
Již dříve jsem uvedl, že Petrovi se nepodařilo v roce 1975 převést chatu na svou rodinu. Bylo to takto. Spolu s Petrem jsme získali informace z Pozemkové knihy v Kroměříži, že chata, jak ji postavil strýc Svobodník, není na pozemku Zacharových evidována. Poslali nás na Geodezii do Holešova. Protože tam již nebyly úřední hodiny, nic se nedalo vyřídit. A odtud ono prohlášení Petra, že chata je na Rusavě notorický známa a tak není třeba dalšího úsilí o její legalizaci.
Proto bylo nutno po emigraci Pohanků dále pokračovat ve snaze, aby byla chata i pozemek, na kterém stála, řádně zapsány v katastru nemovitostí. Když jsem se byl poradit u paní Skopalové, matky Franty Skopala, řekla mi, že sama zapsání jejich chaty s pozemkem vyřizovala celý rok a že to nebylo vůbec jednoduché. Za této situace bylo potřeba absolvovat spoustu návštěv, i několikráte, na úřadech v Kroměříži, bylo jednáno na MNV na Rusavě, na MěNV v Holešově a také v JZD, kanceláře byly v Loukově. Na závěr úspěšných, ale také někdy neúspěšných jednání, pomohla naše sousedka Jitka Palacká-Chmelařová, která byla notářkou na okresním soudě v Přerově. Jejím přičiněním byly provedeny všechny právnické kroky k tomu, aby chata mohla být legalizována.
Majitelka chaty byla zapsána teta Svobodníková. Poté nám chatu prodala, náš Petr udělal odhad. Teta se jednání u notářky nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit. Zastupoval ji na plnou moc František Dohnalů. Chata se po této registraci stala majetkem Zdeňka a Emílie Konečné. To bylo v květnu 1987.Chata ale bohužel stála na cizím pozemku. Nastalo další vyřizování. Přesto, že syn manželů Zacharových napsal čestné prohlášení, že je mu známá skutečnost, že jeho rodiče zmíněný pozemek strýci Svobodníkovi v roce 1944 prodali, nemohlo být toto uznáno. Pozemek bylo nutno znovu koupit od Františka Zachary dědice manželů Zacharových. Jen tak mohl být pozemek zaměřen a vše řádně zaregistrováno v katastru nemovitostí. To bylo v květnu 1988. Před dalším popisováním osudu chaty, uvádím doklady hlavních transakcí týkajících se jednání kolem chaty, tak, jak je obsahují dokumenty:
1944 Prohlášení o koupi pozemku Jaroslavem Svobodníkem od manželů Zacharových.
1962 Přípis komise výstavby MNV v Rusavě povolení oplocení pozemku k chatě z důvodů, že na pozemek vniká pasoucí se skot.
1971 Listina pozůstalostního řízení po smrti Marie Zacharové obsahující, že dědicem nemovitostí včetně pozemku p.č. 2445, na které stojí chata, je syn František.
1983 Žádost na MNV v Rusavě o povolení výstavby dvojchaty nad obchodem na návsi / v době, kdy jsme chtěli postavit vlastní chatu/.
1986 Čestné prohlášení Františka Zachary, že Jaroslav Svobodník koupil od rodičů pozemek na výstavbu chaty.
1987 Žádost na ONV v Kroměříži o povolení zaměřit část pozemku z parcely 2445 za účelem dořešení vlastnického a uživatelského vztahu.
1987 Potvrzení MNV v Rusavě, že vlastníkem chaty je Zdeněk Konečný. To ale nevyšlo, nebylo to průchodné, a muselo se vyřídit nové potvrzení, že chata je vlastnictvím Emílie Svobodníkové. MNV to provedl.
1987 Notářský zápis o prodeji chaty ve vlastnictví Emílie Svobodníkové manželům Konečným.
1987 Přípis MěNV v Holešově, že povolují oddělení části pozemku p.č-2445 zaměření geodetickým úřadem.
1987 Přípis MěNV v Kroměříži, že rovněž povolují zaměřování.
1987 Žádost na geodezii v Kroměříži o opravu listu vlastnictví č. 836 o zastavěné ploše. Měli jsem snahu rozšířit plochu o chaloupku, aby zastavěná plocha měřila 49 m2, což měly být rozměry nové chaty.
1988 Žádost o povolení výstavby kabelové přípojky elektrického proudu k chatě.
1988 Na výzvu MNV v Rusavě podány dodatečné žádosti na stavbu krbu a udírny, které byly již dříve postaveny bez povolení.
1988 Notářský zápis o prodeji části pozemku z p.č.2445 ve výši 898m2 ve vlastnictví p. Zachary manželům Konečným.
1988 Žádost na ONV v Kroměříži o změnu kultury na pozemku 2445/2 z louky na zahradu.
1989 Ohlášení drobné stavby na MNV v Rusavě : vybudování žumpy.
1989 Ohlášení udržovacích prací (generální oprava) stávající chaty.
1990 Oznámení MNV v Rusavě, že generální opravu chaty povoluje.
1990 Žádost na geodezii v Kroměříži o zápis chaty a chaloupky do společného listu vlastnictví, aby se stavební plocha zvětšila na 49 m2.
1991 Notářský zápis darovací smlouvy. Manželé Koneční darovali chatu synům Ivanovi a Petru Konečných. Smlouva obsahuje věcné břemeno pro manžele Konečných na doživotní užívání darované chaty.
1992 Notářský zápis o prodeji zbytku pozemku č.2445 od p. Zachary Ivanovi a Petrovi Konečným s manželkami.
1992 Oznámení JZD v Brusném o nabytí celé parcely 2445 a jejím užívání.
1992 Sdělení JZD v Brusném, že žádá o vyjasnění, že celou parcelu budou užívat její noví majitelé.
1995 Přípis se souhlasem MěNV v Bystřici p.H. o vynění ze zemědělského půdního fondu pozemku zastavěný chatou č.p. 79.
1995 Žádost na MNV v Rusavě o kolaudaci chaty po generálce. (Žádost neodeslána, neboť chata č.p.79 byla již zapsána v katastru nemovitostí.)
1998 Zápis z třístranného jednání o vyjasnění majetkových vztahů mezi RZ Rusava a obecním úřadem. Jednalo se o cesty, které byly hotelem zastavěny a nové nebyly vytýčeny
Stavba nové chaty
Dokumenty naznačují, že po roce 1987 začaly úvahy o nějaké rekonstrukci staré chaty a zejména odstranění jejího havarijního stavu. V roce 1988 byla vybudována elektrická přípojka, ke které se přidali i Skopalovi a Michálkovi.
Přísun vody na chatu byl zprvu řešen originálním způsobem. Byl využit hloubkový vrt, který byl proveden pro hotel a pro nedostatečnou kapacitu vody opuštěn. Z vrtu se ruční pumpou tlačila voda do barelu na svahu nad chatou a odtud proudila jednak jako studená k chatě a druhý proud procházel hadicemi na střeše chaty, kde se voda ohřála až na 70 stupňů. Chata měla po tomto super „vynálezu“ vodu studenou i teplou.
Elektrifikace a přísun vody do chaty byly úžasné zpříjemnění pobytu. Začalo se jezdit na chatu velmi často, scházela se zde při různých příležitostech celá rodina. Chata chytla všechny za srdce.
Přes všechnu snahu o modernizaci chaty bylo stále zřetelnější, že chata je v havarijním stavu. Z podlahy se začal šířit nepříjemný pach a jak se při demontáži ukázalo, trámy, které byly zality do betonu, chytily hubku. Také ukotvení desek v obvodu chaty bylo rovněž shnilé. Padesátileté stáří chaty se začalo ozývat! Nezbylo, než uvažovat o generální opravě. Ta by byla ovšem problematická a nezbylo než rozhodnout o stavbě chaty nové. První pokus byl proveden v době, kdy Petr byl v Mongolsku. Uvažovalo se, že se postaví nová, menší, hotová chata na ploše po chaloupce.
Stavební komise MNV tuto stavbu nepovolila. Oznámili, že v uvedené lokalitě je „stavební zástava.“ Bylo zřejmé, že o nějaké nové chatě nebude ani řeč. Po návratu Petra z Mongolska jsme využili stávající vyhlášku, že generální oprava objektu vyžaduje jen oznamovací povinnost. Generální opravu stávající a chátrající chaty jsme na MNV ohlásili s tím, že bude provedena oprava základů, obvodového pláště, oken, střechy atd.
MNV se k ohlášení vyjádřil kladně, GO povolil s tím, že zastavěná plocha by neměla být větší než stávající. Proto jsme v roce 1989 zaslali žádost na geodesii v Kroměříži o zahrnutí celkové stavební plochy včetně chaloupky, aby se nová stavební plocha zvětšila na 49 m čtverečních.
Při přestavbě chaty jsme pokračovali unikátně. Stará chata byla postupně obestavována chatou novou, zůstávala uvnitř, až nakonec se zbourala. Po dobu stavby nové chaty sloužila stará jako sklad materiálu a nářadí. Generální oprava, neboli stavba nové chaty, to je velká kapitola, kterou již všichni znají. Bylo celkem snadné popisovat historii chaty na Rusavě až do chvíle, než se začala stavět chata nová. Nyní již nepůjde o chronologické zachycení tohoto vpravdě velikého díla. Je možno popsat zajímavé postupy při realizaci stavby a hlavně popsat a všimnout si pracovních postupů, zlepšováků a obrovskou iniciativu, bez kterých by toto dílo nemohlo být dokončeno, jak se stalo. A jak to u každé stavby bývá, nic není hotovo, stále je třeba dodělávat, opravovat, zlepšovat. Proto se v dalším zaměřuji na hlavní akce, které se od roku 1987 realizovaly. Hlavní dvě se uskutečnily již při existenci staré chaty:
Byl to přísun vody, neboli celkové vodní hospodářství a elektrifikace chaty. Když si nyní vše promítám zpětně, vybavuje se mi obrovský elán, se kterým se přistupovalo ke všem pracem. Byl to obrovský zájem a verva, se kterou se dílo uskutečňovalo. Dnes už si na to někteří ani nevzpomenou, proto tyto vzpomínky a připomenutí, jak to tenkráte bylo. V mnohém se budu opakovat.
Přípravné práce před stavbou nové chaty
V úvodu je třeba zdůraznit, že chata byla stavěna zásluhou celého kolektivu rodiny, příbuzných a známých. Nebylo by vhodné vyzvedávat podíl toho či onoho, proto to při popisu díla nebude užíváno.
Je s obdivem, že drtivá většina prací byla realizována svépomocí. Profesionálně byly uskutečněny práce kamenické, pokrývačské, instalace topení a některé další práce.
Po dohodě a vyjasnění budoucího obrazu nové chaty, bylo započato se zajišťováním potřebného materiálu a nářadí. A nebylo toho málo. Nejdůležitější stavební materiál-dřevo, bylo objednáno s předstihem. Na pile v Ostravici byly vybrány v plánovaných dimenzích a velikostech trámy, hranolky, palubky a řezivo na pobití pláště nové chaty. Včasná objednávka zajistila, že veškeré řezivo mohlo být řádně vysušeno, což bylo předpokladem úspěšného díla. V téže době byl na zahradě v Holicích v garáži ukládán další potřebný materiál a to eternit na pokrytí střechy, balíky černé lepenky, balíky skelné vaty na zateplování, umyvadla, záchodové mísy, vodoinstalační potřeby a řada dalších drobností nezbytných pro plánované dílo.
To všechno, a v průběhu stavby mnoho dalšího materiálu, bylo samozřejmě nutno na Rusavu dopravit. Řezivo bylo dopraveno nákladním autem, ale nejčastěji byl využíván přívěsný vozík za autem. Na něm se dopravil materiál z Holic, dále cement, vápno, písek, štěrk, kámen a dlažební materiál. Na vozíku byla až ze Znojma dopravena všechna okna. Lubošek ze Znojma ze své služební cesty náklaďákem nám přivezl písek z Hulína, auto z MNV nám rovněž dopravilo písek a kámen z lomu pod Hostýnem. Dopravit veškerý materiál do prostoru pod chatou nebyl problém, ale jak s tím vším nahoru až k chatě?
Tady nastoupil první veliký zlepšovák: lanovka. Ta pomohla dopravit všechny ty malé ale i velké věci na terasu u chaty, která se proměnila ve stavební plochu. Lanovka se stala neodmyslitelnou a nezbytnou pomocnicí, slouží dodnes k dopravě uhlí, dřeva a jiných potřebných věcí, které by se musely dopravovat ručně. Dnes je jen s podivem, že lanovka pomohla dopravit všechen dřevěný materiál i těžká kamna na vytápění chaty, kamna do kuchyně i míchačku. Stavební práce se nemohly obejít bez cirkulárky a hoblovky, sloužila i motorová pila Homelit, ruční elektrická vrtačka a další. Určitě jsem na něco zapomněl, ale to napravím v dalších kapitolách při popisu průběhu stavby chaty. Opakuji, že mnohé události vzpomenu znovu.
Vlastní stavba chaty
Stavělo se po etapách. První v pořadí bylo křídlo nové chaty k lesu. Vykopaly se základy a materiál sloužil k budování teras. Nejnižší terasa byla zachycována hatěmi z habrových kmenů. Střední terasa si vyžadovala zhotovení betonové zídky. K tomu bylo zapotřebí dostatek materiálu k „šalunku“. Zde nám pomohl materiál, který zůstal na staveništi po stavbě poslední budovy u hotelu, říkáme jí „hospodářská“ budova. Byly zde částečně opotřebené fošny, hranoly, šalovací desky a jiné potřebné řezivo. Zde naplno začala pracovat míchačka, připravující beton, z lomu byl dovezen hrubý kámen na zasypání části terasy za zídku, aby voda mohla lépe z terasy vsakovat a odtékat.
První část chaty vyrostla tak, že byla „přilepena“ ke staré chatě a tím pádem byl k ní přístup jejím vchodem. Zadní část nového traktu byla postavena z tvárnic, nadstavbu tvořil dřevěný materiál. Tato část byla již vystavěna na podkroví a tady vznikla první podkrovní ložnice. Jistě bylo romantické, že do první ložnice se lezlo po žebříku. Pod ní byla zřízena prozatímní kuchyně, která byla vytápěna kamny Petry. Vzniklý štít nového traktu nahoře byl zadeskován a izolován černou lepenkou. Po vybudování prvního traktu chaty začaly přípravy ke stavbě traktu hlavního, čelného. Bylo nutno odstranit kamenné a betonové základy staré chaty a uvolnit prostor pro nový sklep. Z výkopu pro nové základy bylo zase spousta materiálu, kterým byla tvořena dolní terasa. Hatě z habrových kmenů se opíraly o ocelové trubky zaražené hluboko do země. Celý sklep byl vybetonován, zaizolován a strop vytvořily betonové tvárnice. Dnes je to v nové chatě celá vykachličkovaná podlaha před krbem.
Jak již bylo zmíněno, kostra nové chaty vyrůstala tak, že původní chata byla stále uvnitř. Teprve po vnějším pobytí nové chaty se stará uvnitř postupně rozebírala. Toto postupné rozebírání umožnilo například postavení komínu chaty ze sklepa i v navázání krbu v chatě. Náročné a velké dílo byla konstrukce střechy chaty. To pokládám za nejpracnější dílo celé stavby. Vazby krovů mohutné střechy byly tím oříškem, který bylo nutno vyřešit. Tenkráte pomohli s přípravou krovu děda Švrček a švagr Dohnal. Krov byl hotov a mohl být pokrytý.
Elektrifikace chaty
V době, kdy chatu hojně užívali Petr s Miluší, uvažovali o zavedení elektrického proudu na chatu. Zřejmě to skončilo v rovině debat se sousedkou paní Čuprovou. Měla to být společná akce čtyř chat, které stály nad koupalištěm. Největší zájem měl chatař, který sídlil těsně nad koupalištěm. Když k dobrému záměru nedošlo, rozhodl se sám že si elektrický proud zavede. Sám si vykopal rýhu pro uložení kabelu. Udělal však chybu, když položil kabel s měděnými žílami, což mu elektrárna zrušila. Položil tedy kabel hliníkový a protože předpokládal, že další napojení nebude, zvolil kabel slabší dimenze 4x10mm2.
Při našem pozdějším rozhodnutí přece jen chatu elektrifikovat, jsme byli bohužel limitování průřezem kabelu od elektrického sloupu u koupaliště k dolní chatě. To jsme museli při pokládání kabelu k chatám p.Skopala, Michálka a k nám respektovat. Obavy o přetížení vedení se za ty roky nenaplnily, protože byly jednotlivé fáze vedení vhodně rozloženy na jednotlivé chaty. Čas ukázal, že kapacita kabele stačí, protože nikdo nezapíná silnější spotřebiště. Kopání rýhy pro položení kabele byla docela fuška. K naší chatě jsme ještě kopali rýhu od el. rozvodného sloupku nahoru k chatě a dolů k čerpadlu u studni. První rozvodná krabice byla uložena v plechovém „kufru“ a pověšena na hranolu, zapuštěnému do země v dolní částí staré chaty. Z ní vedl rozvod předepsanými kabely jako obvod světelný a zásuvkový. Třetí obvod byl třífázový, aby bylo možno napojit míchačku a motor lanovky.
Po kolaudaci elektrifikace, která dopadla dobře, zapojila elektrárna elektroměry ke všem třem chatám. Elektroinstalace do nové chaty byla daleko náročnější. Vše se instalovalo podle předpisů a bylo vytvořeno celkem pět obvodů. Dva světelné, dva zásuvkové, samostatný obvod ke sporáku. Ve sklepě bylo potom vedení k oběhovému čerpadlu topení, k bojleru, k darlinku a na chaloupku. Z rozvodu byl vyveden obvod k třífázové zásuvce ve sklepě a do krabice v zídce terasy u krbu, kde byl jistič k sodíkovému světlu, k dvojfázové a k třífázové zásuvce. Zvláštní el.vedení bylo pořízeno k vodnímu čerpadlu do sondy. Celá složitá elektroinstalace je zdokumentována a uložena na chatě.
Vodoinstalace
Stará chata měla vodu ze studánky, která byla pár desítek metrů pod ní. Byl to pramen poměrně dobré vody, nebyl však dostatečně vydatný. Již jsem dříve uvedl, že se z této studánky dal opatrně nabrat jeden kyblík, jinak se studánka zakalila. Užívání chaty bylo na tu dobu prostě romantické, voda ze studánky, v chatě se svítilo petrolejovými lampami a svíčkami, pobyt se omezoval převážně na pěkné a teplé dny. Až po postavení chaty sousedky paní Čuprové, která u své chaty pořídila vydatnou studnu, zlepšilo se zásobováno vodou i na naší chatě. To už bylo mnohem později, řeklo by se za Pohanků, protože ti se s paní dohodli, že zakoupí společně se Skopalovými pumpu. Když brácha Luboš dodal na chatu speciální nádoby na vodu, tak o dobrou, pitnou vodu již nebyla nouze.
V roce 1987, po administrativní legalizaci chaty, začaly se realizovat plány na další zlepšování užitné hodnoty chaty. A první byla voda. Když tehdejší předseda JZD Kolařík začal s výstavbou hotelu, první se museli starat o dostatečný přísun vody. Bylo provedeno několik vrtů v místech, kde očekávali, že bude pramen vody. Do země byly zapuštěny ocelové roury v naději, že se budou naplňovat tak, aby množství vody vyhovělo kapacitě budoucího hotelu. Tyto předpoklady se nenaplnily. Jedna taková roura byla zavrtána v místech, kde se nacházela naše bývalá studánka. Když autoři tohoto řešení museli svůj plán opustit, naskytla se nám možnost sondu pod naší chatou využít. Snad tato jediná roura, kterou již nikdo neodstranil, se vodou skutečně naplňovala. Samozřejmě za cenu, že voda z ní bude vyčerpávána. A tak vzniklo první, někdo řekne primitivní, ale účel naprosto splňující, nové zásobování vodou. Na ocelovou rouru byla namontována tlaková ruční pumpa, a pomocí hadice byla voda vytlačována do barelu, který byl umístěný nad chatou. Z barelu mohla voda vytékat dvěma směry: jedním jako voda studená, druhá dalšími hadicemi rozloženými na střeše chaty, kde vodu ohřívalo slunce. A tak měla chata přísun jak studené, tak i teplé vody. To byla první etapa vodního hospodářství do doby, než byla elektrifikace chaty a sonda mohla být opatřena elektrickým čerpadlem a voda dopravována do nádrže, která byla vybudována ve sklepě nové chaty.
A další modernizace, odpovídající znalostem nové doby, bylo čerpání vody do chaty řízeno automaticky, pomocí elektronických čidel. Dnes je z nádrže voda vedena potrubím k umývadlům, sprše, k dřezu a na záchody. Druhá větev vede do dvěstělitrového bojleru, kde je voda ohřívána buď teplou vodou při topení v kamnech, nebo také elektrickým tělesem. Vodu vytlačuje darlink. Tento způsob vodního hospodářství se plně osvědčuje, bohužel během zimního období se musí voda z celé soustavy vypouštět, aby v potrubí nezamrzla. To však plně nahrazuje pohodlí, které chatě začalo zásobování vodou poskytovat.
Zdeněk Konečný
